Meandr

Solenická podkova. Každý zná. Vstával jsem tak brzy, že jsem k smrti vyděsil  sousedovic kohouta, který se lekl, že zaspal a začal kokrhat. Slepice začaly uklízet spacáky a chystat snídani :-)  

Měl jsem to načasované. 50 min. jízdy autem, 20 min. běh do strmého kopce a 100 m usilovného brždění na suchém listí z prudkého kopce na skalní ostroh. Tam jsem zjistil, že počasí nestojí za námahu. Takže sbalit a odpoledne druhý pokus. 

To už jsem si dal časovou rezervu. Kohout ospale a vyčítavě koukal. :-) Když jsem dorazil na vyhlídku, začalo pršet a studeně foukat. Obloha byla ale trochu roztrhaná. Mraky postupovaly docela rychle, takže byla šance, že slunce stihne na chvíli ozářit krajinu pod sebou. Nešlo se vzdálit. Musel jsem čekat na vhodných pár sekund.

Stál jsem tu asi tři hodiny :-( Každou chvíli pršelo, schovat se nebylo kam a zima byla stále větší. I baterie v mobilu už dávno došla. Dál jsem tam stál a doufal…

A pak … ”Slunko bylo u samého západu a svatojanští broučci vstávali.” :-) …
 Obloha se vyčistila, zapadající slunce si posledními paprsky posvítilo na řeku a já mohl jít spokojeně domů.