Nedávno jsem někde na sociálních sítích znovu zahlédl fotku slavného osamělého stromu na jezeře Wanaka. Podobné fotky se objevují dost často.
Už dlouho mi vrtá hlavou, jaký smysl lidé vidí v tom, že se trmácejí přes hory a doly, aby se vyfotili na nějakém ikonickém místě. Už ani nehledají jinou kompozici či úhel záběru, ale hledají přesně to místo, které zahlédli v katalogu. Netuším, čím to je. Když se na podobné fotky dívám, vždy se objeví otázka, která se stále vrací. Co mi vlastně na focení dělá největší radost? Fotografování něčeho, co už jsem mnohokrát viděl nebo objevování?
Samozřejmě, když budu náhodou na Novém Zélandu a pojedu kolem jezera Wanaka, tak si ten strom zkusím (snad nějak jinak) vyfotit taky. Ale tak nějak cítím, že určitě budu mít větší radost třeba z těchto kolejí, které jsem si sám našel u zapadlého přejezdu mezi poli, kde většinou nic nejezdí. Kde jsem popíjel kávu z papírového kelímku, čekal opakovaně na dobré světlo a doufal, že jednou přijde.
