O náhodě

Často je to velká náhoda, která pomůže na svět mým fotkám. Tahle, z roku 2019, vůbec neměla vzniknout. Jeli jsme na výlet na Lovoš. V Praze krásné fotogenické mraky, u Lovosic šedo a zataženo. Manželka navrhla, že zkusíme Ranou. Ale ani u Loun to nebylo lepší. Rozhodli jsme, že na kopec aspoň vystoupáme. Stativ, často jako závaží, nosím vždy. 90% fotek fotím s ním. Když totiž nesete stativ, tak vás to nutí ho použít a trochu vám zabrání cvakat spousty snímků. Takže jsem to těžký železo táhnul i teď.

Blížili jsme se ke známému sedlu pod Ranou, ale počasí se nezměnilo, Trošku jsem váhal, jestli se mám drápat dál na vrchol.

Náhle se ale sedlo rozsvítilo. Podobně jako v Blízkých setkáních třetího druhu, když Richard Dreyfuss spolu s Melindou Dillon překonali kritické místo pod vrcholem Ďáblovi věže. 😉 Neviděl jsem sice to co oni, ale i tak to stálo za to.

Těsně před západem slunce se na horizontu objevila díra v mracích a klesající slunce ozářilo odvrácenou stranu Rané.

Nebyl moc čas a ani důvod hledat lepší místo, protože na této straně moc hezkých záběrů nenajdete. Téměř vždy vám někde ze záběru vylezou dýmající komíny elektrárny Počerady. Postavil jsem stativ, protože světla rychle ubývalo a těch několik snímků vyfotil rovnou z okraje sedla. Jeden z nich tu teď vidíte.